Potřebuje český občan evropský stát?
K otázce, zda český občan potřebuje evropský stát, bude muset každý občan této země dříve či později zaujmout osobní postoj. Politická scéna se již dnes ve smyslu této otázky polarizuje.
Na jedné straně odpůrci evropského státu, na druhé straně jeho příznivci. Není jistě bez zajímavosti, že hlavními odpůrci evropského státu jsou ti, kteří se aktivně podíleli i na likvidaci státu československého. Jejich zásadní ideou je totiž převážně „slabý stát“.
TIP: Jak funguje rychlá půjčka na splátky?
Rozdělením a následným vytunelování státního majetku se jim podařilo zlikvidovat nejen československý stát, ale po čtrnácti letech vlády i rozložit nástupnický stát český. V permanentní krizi je obrana, bezpečnost, státní správa, zdravotnictví, školství, doprava, legislativa, justice, sociální systém penzijní i zdravotní – jedním slovem celý český stát.
Ti, kteří za to nesou osobní odpovědnost, a jejich jména jsou dobře známá, totiž nepotřebují a principiálně odmítají „silný stát“, který by kontroloval jejich aktivity, který by jim zabránil v bezostyšném obohacování se na úkor státu, tedy všech ostatních občanů. V tomto smyslu trvale ponoukají občany proti státu a stát, respektive jeho instituce v očích občanů zlehčují.
Přitom je paradoxní, že většina těchto odpůrců státu ze státu, totiž peněz daňových poplatníků, dobře žije, neboť většinou zastávají funkce vysokých státních úředníků. Platy si stanovují a uzákoňují sami.
Stát ale především potřebují slabí: ona mlčící, ale zdrcující většina občanů, ať již zaměstnanců – úředníků a dělníků, nebo podnikatelů, zjednodušeně řečeno střední vrstva, která pracuje duševně nebo fyzicky, tvoří hodnoty a platí daně. Ti však několika tisícům silných (oni se za takové sami rádi považují a na veřejnosti se s tím netají) slouží jako ovce, ze kterých se prostřednictvím daní stříhá vlna potřebná na ucpání děr ve státním rozpočtu, které ti silní vytunelovali v úsilí vytvořit ze sebe mocenskou elitu.
Neukojitelná touha po moci
Straší nás ztrátou suverenity. Nevím, o jaké suverenitě mluví v otevřené ekonomice se silnou účastí mezinárodního a nadnárodního kapitálu, navíc v zemi, která je členem NATO. Tuto jejich obavu mohu pochopit jen tak, že se bojí především o svou osobní moc a z ní plynoucí příjmy, tedy svou osobní suverenitu.
Samozřejmě, že podle starého římského přísloví „Je lepší být prvním v poslední provincii nežli druhým v Římě“, nepochybně sehrává svou roli i psychologický aspekt, totiž neukojitelná touha po nekontrolované moci, které se dostalo člověku z dvoupokojového paneláku. Tito lidé odmítají tzv. bruselskou byrokracii a její regulace, centralismus, ztrátu významu národních států.
Jaký asi význam může mít český stát tak zdevastovaný, jak se nalézá dnes? Asi jako Srbsko a to má alespoň bojeschopnou armádu a jeho občané národní hrdost. Jakých regulací se mám jako občan obávat? Mně nevadí, když se konečně v této zemi začne aplikovat evropské právo a zavede se zde pořádek. O současném stavu české legislativy a justice svědčí, že čím dále více občanů se obrací na Evropský soud ve Štrasburku a zatím jsem neslyšel, že náš stát by některý spor vyhrál.
Jediné právo, kterým mohu prosazovat svou suverenitu je volební. Ale stejně tak dobře mohu volit své zástupce do příslušných orgánů Evropské unie. Tam totiž budou alespoň pod nějakou kontrolou okolí a nebudou moci vytvářet klany, lobby, stranické mafie atd. z jednoduchého důvodu. Mnozí z těch, kteří by se tam rádi dostali se tam nedostanou prostě proto, že kromě češtiny neumí žádný jiný jazyk, aby v něm mohli aktivně vést jednání. Kromě toho práce v orgánech Unie vyžaduje určitou kultivovanost a hlavně disciplinu, která většině našich zástupců v obou sněmovnách je více méně cizí.
Respekt k názoru většiny
V civilizovaném světě je běžné respektovat názor většiny. Asi tam nebude možné předvádět se shazováním a urážením všech ostatních. Nedávno jeden náš zástupce již takové chování na jednání orgánu EU předvedl. Bylo by úsměvné předpokládat, že tradiční země Unie, které ji budují již padesát let, budou tancovat podle píšťalek českých euroskeptiků.
Princip většinového rozhodování v orgánech Unie obzvláště po jejím rozšíření musí být nezbytným principem řízení, neboť jinak by tyto orgány byly zcela neusnášeníschopné a celá Unie naprosto neakceschopná. Zavládla by zkrátka anarchie. Nepochybuji, že právě to by našim euroskeptikům vyhovovalo, tak jako jim to vyhovuje v českém státě. Věřím, že Unie si své struktury od českých euroskeptiků rozbít nenechá.
TIP: Jaký je nejlepší recept na vepřovou panenku nebo moučníky na plech?
Pokud by tato země zůstala mimo Unii, nebo pokud by nebyl vytvořen evropský stát, dostala by se na okraj Evropy, podobně jako balkánské země. Stala by se jakýmsi pašalíkem současných elit, které formují existující tristní podobu českého státu již čtrnáct let. Řadu funkcí, které má efektivní stát plnit, již český stát neplní. Česká země by se dostávala do vleku jednotlivých silných států. Její státní existence by byla ohrožena, tak jako tomu bylo vždy v našich dějinách, buď silným státem ze západu, nebo silným státem z východu.
Toho, že by nám v Unii, respektive v silném Evropském státu, hrozil zánik se není třeba obávat. Potvrzuje to více než tisíciletá historická zkušenost českého státu a národa, který byl po celou svou historii, s výjimkou období mezi světovými válkami, součástí nějakého integračního uskupení (Svatá říše římská, Rakousko-uherské impérium). Ve středověku dosáhl svého vrcholu za posledních Přemyslovců a za Lucemburků, kdy byl aktivně zapojen do tehdejší podoby evropské integrace.
V rakouském impériu byly české země ekonomicky nejsilnější, což také umožnilo politicky a ekonomicky bezproblémový přechod na republikánský demokratický systém. Bohužel to, co generace našich předků vybudovala právě za Rakouska bylo v podstatě zlikvidováno během několika let současnými vládními garniturami.
Mnoho se o tom neví a ani není snaha to příliš šířit, ale v rámci Unie se úspěšně, na regionálním principu, rozvíjí i s námi srovnatelné ekonomiky.Takovým příkladem je španělské Baskicko, jehož podnikatelé vlastní v Česku již kolem dvaceti firem, z nichž některé jsou poměrně významné. My, jako tradiční stát, bychom mohli být ve výhodě, neboť budeme mít možnost zasahovat i do politických záležitostí Unie, ale v Unii není rozhodující forma, nýbrž obsah, schopnosti toho kterého národa a etnika.
Cesta k federalizované Evropě
Nelze pochybovat, že na počátku 21.století se ve světě evidentně formují čtyři supervelmoci. Spojené státy americké se již staly globální supervelmocí, Rusko a Čína jsou supervelmocemi a Evropa je zatím slabá. Francie, Německo a Britanie mohou být jednotlivě považovány pouze za velmoci. Myslím, že tuto výzvu 21. století si evropské velmoci, seskupené v Evropské unii, velmi dobře uvědomují. I ony se osamoceně dostávají, a dříve či později by se nepochybně zcela dostaly, do vleku supervelmocí. Svědčí o tom výmluvně i poslední politické události ve spojitosti s válkou a okupací Iráku.
Představme si, že USA by se nestaly federací, ale zůstaly pouze jakýmsi volným ekonomickým sdružením jednotlivých států. Nepochybně by jejich význam ve 20. století a v současnosti nebyl větší nežli je význam jihoamerických států. Jen společná obranná a zahraniční politika a federální daně vytvořily ze severoamerických států to co jsou dnes, totiž globální supervelmoc USA. Nástrojem realizace tohoto záměru byl a je federativní stát a ústava. Image jednotlivých států unie tím nijak neutrpěla. Většina lidí na světě zná jednotlivé státy USA a dokáže si představit i jejich individuální specifika.
Pokud se evropské státy budou chtít dostat na úroveň USA a zabezpečit se proti zbývajícím supervelmocem, není pro ně jiné cesty nežli federalizovaná Evropa. O tom se vede mezi států Unie intenzivní diskuse. Měli bychom si být vědomi, že federativní evropský stát je záchranou pro trosky českého státu a poctivé občany této země, kteří chtějí žít v civilizované a kultivované Evropě, jak to deklarovali již v listopadu 1989. Na úvodní otázku nabízím kladnou odpověď. Nenechme se svést z této cesty obzvláště nyní, když po čtrnácti letech vlády máme za sebou tak trpké politické zkušenosti s našimi vlastními vládami a parlamentní reprezentací.
Publikováno: 8. 7. 2004
Cílem portálu Vdenik.cz je poskytnout návštěvníkům důležité informace co nejpoutavější formou. Články píšeme o diskutovaných tématech z nejrůznějších oblastí - např. z podnikání, pojištění, nejnovějších trendů ve světě či cestování. Vždy míříme na největší srozumitelnost a čtivost.
Více
