Češi jsou mistři světa
Mistři. Jsme mistři! Češi jsou mistři světa! Zlato! Těmito a dalšími výkřiky zaplavili editoři českých novin titulní strany dnešních novin. Není divu. V každém novináři je přeci také tak trochu kluk (o holkách v řízení českých novin toho moc nevíme, většinou v nich zkrátka ve vedení nejsou) a navíc jednou za čas i hokejista (nebo fotbalista). Soudě podle nálady, která panovala v nedělních redakcích, novináři na chvíli zapomněli na to, co mnozí z nich o sobě nahlas chtějí slyšet. Čeští novinářští pitbullové se zkrátka proměnili ve fanoušky!
„Čeští hokejisté opět ovládli světový šampionát ve Vídni. Svěřenci trenéra Vladimíra Růžičky včera porazili ve finále Kanadu 3:0 a potřetí v historii se radovali v rakouské metropoli z triumfu na vrcholné akci sezony,“ píší Lidové noviny. „Čeští hokejisté slaví po čtyřech letech zlato!
Naši reprezentanti zdolali ve finále světového šampionátu Kanadu 3:0 díky gólům Prospala, Ručinského a Vašíčka a kapitán Výborný pozvednul nad hlavu pohár pro mistry světa,“ píše Právo. Deník Mladá fronta Dnes se dokonce po vzoru bulvárních listů rozhodl pro obří foto, které zamáčklo text až úplně dolů: „Tisíce lidí na Staroměstském náměstí a miliony diváků u televizních obrazovek slavily hokejový triumf.
Česká reprezentace včera porazila ve finále mistrovství světa Kanadu 3:0 a získala zlaté medaile,“ píše list. Odstup od fanouškovského šílenství si ponechaly pouze Hospodářské noviny, které daly malou fotečku pouze do levého horního rohu. Články najdete jinde. Na titulní straně vůbec.
Jágrův zlomený malíček
Závěr, že mistrovství světa v hokeji logicky převálcovalo všechny jiné zprávy, by ale nebyl úplně správný. Když už se novináři nabažili vítězství, jak už to tak čas od času bývá, začali srovnávat „naše borce“ s „našimi politiky“. Snadné srovnání, protože naši politici jsou přece ve srovnání s hokejisty úplní chudáci.
Zvláště, když hokejistům fandíme a politikům nikoliv. V tomto duchu píše například v Lidových novinách mravokárně sloupkař Pavel Máša. „Radost politiků z úspěchů hokejistů je pochopitelná. Pokud se ale premiér Paroubek ukazuje před kamerami s jedničkou na zádech, měl by se zároveň zamyslet nad tím, co on a jeho kolegové udělali pro to, aby se úspěchy netýkaly jen sportu?“ píše. „A také nad tím, čím si vlastně politici vysloužili čest pózovat v českém národním dresu,“ dodává v textíku s názvem „Kdo má právo nosit národní dres“.
To Mladá fronta Dnes se překvapivě rozhodla pro filozofický komentář bohoslovce Jana Jandourka. „Na samém Olympu je místo jen pro pár vyvolených bohů a polobohů, ale těsně pod vrcholkem je mnoho dalších, kteří se na božské hostině budou podílet příště.
TIP: Jak funguje půjčka pro každého a co je to konsolidace?
Nebo nebudou, ale chybělo jen maličko. Naše společnost má ráda modly,“ píše. „Lidé chtějí mít potvrzeno, kdo je hlavní bůh, kdo menší bůh a kdo „jen“ polobůh. Kdybychom my, lidé obyčejní, měli podat zlomek profesionálního sportovního výkonu, bude to to poslední, o co se naše tělo pokusí,“ rozumuje. Co z toho plyne? „Triumf a pád od sebe nedělí příliš velká vzdálenost. Ale upřímně řečeno, jak by se vítěz mohl radovat, kdyby měl pocit, že měl slabého soupeře? Vítěz a poražený jsou vlastně něco jako sourozenci,“ končí teolog a filozof listu Jandourek.
Nejostřeji se ale k tématu vyjadřuje v dnešních Hospodářských novinách Josef Káninský: „Přenosy z hokejového mistrovství světa a série podobných z play-off extraligy v České televizi potvrdily, že o novinářskou práci v nich jde až ve druhém plánu. Z dění kolem národního mužstva jsme se dozvěděli téměř vše o Jágrově zlomeném malíčku, ale téměř nic o ožehavém nominačním procesu.“
A pokračuje: „Hlavním cílem je totiž pobavit diváka a udržet ho u obrazovky, nikoli informovat v co nejširším záběru. A tak je vše skvělé, borci jsou světoví a drobné ústrky osudu překonáme kolektivním duchem, navzdory všem nepřejícím. Obrázek, jaký vysílají tvůrci sportovních pořadů do přijímačů, se asi vyplácí.“
No, vida… a co z toho vyplývá? „Těžko hovořit o něčí vině. Je to „trend“ a trendů je nutné se držet, jak dobře vědí lidé od módy. Všichni u obrazovek by ale měli vědět, že to, co se z nich na ně line, jsou v lepším případě polopravdy, v horším virtuální realita,“ uzavírá trochu rezignovaně novinář.
2010: Šance levé frakce
Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že? Trendy nezastavíš… O vinu současného vedení ČSSD také nejde. Rozhodně to odmítá do svého programového prohlášení včleňovat nová „levicová frakce“, která v sobotu v Praze vznikla. Nejde o minulost, ani přítomnost, jde o budoucnost.
„Přesně 112 delegátů téměř ze všech krajů včetně sedmi poslanců založilo v sobotu v Praze v ČSSD pod názvem Frakce soc. dem. levice (FSDL) oficiální stranické křídlo. Prioritami frakce, nespokojené se současnými poměry ve straně, je například posílení vnitrostranické demokracie, včetně přímé volby předsedy strany, boj proti klientelismu v ČSSD či oponentura zákonů, který by škodily chudším vrstvám obyvatelstva,“ píše Právo.
Na čele frakce stojí, stručně řečeno, stoupenci návratu Miloše Zemana. Ale nejen ti. To by bylo příliš snadné. „FSDL podle svého pětičlenného přípravného výboru – jehož členy se stali poslanec Jan Kavan, exministr zdravotnictví Ivan David, šéf ČSSD na Děčínsku Jaroslav Foldyna, dcera poslance Josefa Hojdara Kateřina a Jarmila Grossmanová z Ostravy – hodlá bránit dlouhodobý program strany před pokusy o reformy, na něž by doplatily chudší vrstvy obyvatel,“ píše Právo.
Premiér Jiří Paroubek s tím nemá problém, válka zatím s frakcí nevypukla. Jak to vidí dvorní komentátor ČSSD Alexandr Mitrofanov? „Foldynova rudá kravata, kterou demonstrativně doplnil svůj sobotní šatník, ladila s výrazem tváře většiny účastníků jednání. Hodilo by se na ně označení rozhněvaní mladí muži, kdyby nebyli zpravidla starší,“ píše.
O přesnější vyjádření orientace si může čtenář udělat dojem ze stejného listu hned dole v pravidelném rozhovoru, který samozřejmě vede Mitrofanov, se spoluzakladatelem frakce Vladimírem Laštůvkou. V něm se překvapený čtenář dozví, že ČSSD prohraje volby.
„I když se na mě mnozí přátelé v soc. dem. budou zlobit, volby v roce 2006 s jejich výsledky jsou mi jasné,“ říká Laštůvka. „Jestliže ČSSD v období do voleb 2006 neprokáže, že je schopna být alternativou, že je schopna činu, že je schopna hájit zájmy skupiny, kterou jsem zmínil, tak v roce 2010 bude vnímána jako opoziční strana, která vstává z popela,“ dodává. Frakce je tu zkrátka proto, aby měli ještě lidé šanci. Nikoliv tu Modrou šanci, kterou chystá ODS.
Šance liberální integrace?
Kdo ještě nabízí nějakou šanci? Nabízí ji v dnešních Hospodářských novinách místopředseda Občanské demokratické aliance (ODA) Jaromír Císař. Tentokrát pro liberální pravici. Po dvou sebestředných komentářích zástupců Evropských demokratů (ED) – Jana Kasla a Jiřího Witzanyho -, kteří reagovali v listu na článek komentátorky Patricie Polanské, zda je na pravici místo ještě pro někoho jiného než ODS, zní ten Císařův srozumitelně a do jisté míry i pokorně. P
ro někoho může být ovšem svého druhu šokem.„Všechny liberálně uvažující subjekty se shodují v základních programových cílech – nezbytné politické, morální a hospodářské rekonstrukci státu. Hlavním soupeřem tak není podobně konzervativní ODS, nýbrž strany levé části politického spektra a strany nedemokratické,“ píše.
Předpokladem partnerství s ODS je Císařovi integrovaná liberální pravice, která by měla ODS „pomoci“. „Výsledek integračního procesu bude záviset též na postoji ODS, na porozumění, že liberálové nejsou jejím ideovým nepřítelem, ale naopak přirozeným spojencem. Ti by naopak měli dát zřetelně najevo, že i přes nezpochybnitelnou dominanci ODS jsou připraveni sdílet odpovědnost,“ píše.
TIP: Co zakoupit v C&A eshop?
Publikováno: 4. 3. 2006
Cílem portálu Vdenik.cz je poskytnout návštěvníkům důležité informace co nejpoutavější formou. Články píšeme o diskutovaných tématech z nejrůznějších oblastí - např. z podnikání, pojištění, nejnovějších trendů ve světě či cestování. Vždy míříme na největší srozumitelnost a čtivost.
Více
