Je tu prostor pro silnou stranu politického středu?
Úmysl bývá často pouze nevlastním otcem myšlenky. Úvaha nad tím, zda v české politice chybí silná strana středu, není ale pouze abstraktní. Pokoušeli se o to hned několikrát za posledních 15 let mnozí z bývalého, ale i současného politického establishmentu: dodejme, že bez valného úspěchu.
To ale neznamená, že je této myšlence již navždy odzvoněno. Skoro bych řekl, že bez vzniku takového projektu budeme možná velmi brzy svědkem opravdu velké krize české demokracie.
Záliba v mocných
V úvahách nad tím, co se událo za posledních 15 let pokusů o obnovu demokratického systému, se jen zřídka objevují seriózní analýzy, o nichž by se dalo říct, že nejsou ideologicky tendenční. Pisatelé se vždy víceméně vymezují vůči nějaké síle, kterou a priori odmítají, a poté dají najevo, s čím vlastně sympatizují: tomu také přisoudí perspektivu.
Ani autor tohoto textu si nemůže být jist, že se tomuto rámci vymyká: budiž mu omluvou, že si ho uvědomuje a nepokouší se ho zastírat. Většina stávajících komentátorů žije ale v zajetí pocitu, že je lepší se zalíbit mocným, nebo na moc silně aspirujících, než se pokoušet komentovat možnosti bezmocných.
Má to svoji logiku. Všimněte si, prosím, kolik se najde v této zemi zasvěcených komentátorů ODS a KSČM. Oběma stranám se přisuzují vysoké mocenské ambice. Obě strany ale zároveň tíhnou ve své rétorice k extremismu: levicového a pravicovému.
Zabývat se tím, zda trend nástupu obou těchto stran není právě výrazem nestability současného demokratického prostředí, je ovšem na místě. Současná stabilita politického systému je dána rámcem, v němž mohou úspěšně operovat pouze strany, které se ustavily na počátku 90. let především jako strany tradiční nebo k tradici se obracející. Ty také sbírají největší podíl na státním příspěvku, jenž mohou využívat k vlastní propagaci a prosazování jejich řešení.
Tradiční dědictví
Rozpad Občanského fóra (OF) umožnil vyniknout hned několika pokusům o restaurování tradiční sil: ODA i ODS se vždy deklarovaly jako strany „tradiční“ parlamentní demokracie (konzervativně, či liberálně-konzervativního zaměření), ČSSD i KSČM zase úspěšně obnovovaly sílu svých předků (ne nadarmo je zápas o Lidový dům stále latentním zápasem o podobu levice) – komunisté i sociální demokraté vždy patřili k „tradičním“ silám české společnosti.
Zastánce dělení na silnou pravici a levici by jistě mohl uzavřít, že tím pádem máme – slovy předsedy ODS Mirka Topolánka – fakticky „vyluxováno“. Nejkonzervativnějším elementem, který dokázal vždy spojit tradici obou proudů, je i nadále KDU-ČSL. Lze jí proto nazývat stranou středu? Autoři hesel o dějinách politických stran to již demonstrovali dostatečně názorně.
Česká společnost neměla nikdy tendenci uzavírat se na jednoznačnou levici či pravici. Pokud k tomu kdy došlo, bylo to výsledkem nějakého extrémního procesu: nejsilněji v období násilné anexe během 2. světové války (nacismus) či poválečné anexe v rámci dělení mocenských zón (komunismus/kapitalismus).
Je smutným rysem současnosti, že v nynější podobě politického režimu přežívají oba typy diktatur, které se v oslabené podobě hlásí o slovo: činy zatím chybějí, ale že jednat umějí, dokázali nacisté i komunisté. O procitání z nacismu je v Německu solidní literatura, o procitání z komunismu svědčí například i aktivita senátora Martina Mejstříka.
V oslabené podobě dokázali využít jisté nostalgie po starých dobrých časech a klidu na práci i autoři tzv. opoziční smlouvy, když tzv. levice uzavřela s tzv. pravicí pakt o neútočení a výměnu služeb. Lídři ČSSD a ODS se sice od časů premiéra Vladimíra Špidly pokoušeli tento kontrakt ze své paměti vygumovat, ale na národní úrovni (a to už nemluvím o regionech, kde stále tyto koalice nezakrytě fungují) si člověk nemůže být jistý ani premiérem Jiřím Paroubkem, ani předsedou Topolánkem.
Výjimečná krize legitimity
Krize legitimity, spojená s korupčními skandály ODS v roce 1997, odkryla naplno propast, kterou politické reprezentace skrývaly před svými občany. Sebeuspokojení z vlastní výjimečnosti, kterou dokázala politická garnitura (zosobněná paktem Zeman-Klaus) předložit svým občanům, již tolik necloumají českou veřejností jako na sklonku 90. let.
Kleště, které dokázaly zástupci „státostrany“ (tedy parlamentního establishmentu bez rozdílu ideové orientace, jak o něm píše politolog Michal Klíma) účinně použít proti všem oponentům (z řad tzv. občanské veřejnosti, ale i vůči vlivově menším stranám), korunovalo vítězství zakladatele ODS Václava Klause v prezidentských volbách, a to za pomoci všech stran dolní komory – tedy včetně komunistů.
Není náhodné, že právě prezident, který se v dějinách těšil vždy nejvyšší úctě, využívá svého postavení nikoliv k prezentaci zájmů České republiky a konsensuální zahraniční politiky, ale k posilování totalitních trendů: ať už jde o útok na občanskou společnost, proti Evropské unii (a k obhajobě nacionalismu), ale i proti kolektivní paměti (a úloze disidentů v českých dějinách).
Posledním hitem, který ODS a její čestný předseda rozpracovávají, jsou pokusy o šíření xenofobie: zatím tedy v podobě hájení národních zájmů, proti multikulturalismu a všem těm, kteří se „potulují po Evropě“. S ohledem na to, jak jdou „prezidentu všech občanů“ české noviny na ruku, nedá se právě říct, že by tu bylo o hrozbu méně – a to bohužel i z dlouhodobého hlediska.
TIP: Jak funguje expres půjčka bez doložení příjmu nebo okamžitá půjčka pro dlužníky?
Ambivalence havlismu
Pokusy o ustavení síly, která by eliminovala extremismus a kultivovala společenský konsenzus, byla v kontaktu s občanskou společností, otevírala bolavá společenská témata, nenalezly dostatečné rezonance. Občanské hnutí (OH), které se vydělilo po rozpadu OH, chřadlo na slabé struktuře a nakonec podlehlo agresivní strategii ODS a ambivalentním hrách tehdejšího prezidenta Václava Havla.
Úloha bývalého prezidenta, který se možná až příliš ostentativně pokoušel distancovat od něčeho, čemu se občas říká „havlismus“ (hanlivě, ale také obdivně), by jistě stála za samostatnou rozvahu. Zůstaňme u toho, že právě osobnost Václava Havla na současné politické mapě výrazně chybí. A
pely jako Dřevíčská výzva, Impuls´99 či Děkujeme, odejděte! převzaly bohužel až příliš z tradice pouhé morální vzpoury – a je to v tradici evropské, o tom není sporu. Posledním dvěma hnutím, které aspirovaly v některých svých fázích na mnohem více, nechyběli charismatičtí lídři, ale vnitřní disciplína.
Chce-li v budoucnosti uspět některá z nových stran, která se neodvolává na tradiční stranickou strukturu, musí počítat s tím, že má pouze dvě možnosti: buď být stranou ryze volební nebo hnutím. Oboje má své nedostatky. Projekty takového typu si totiž musí odpovědět na dvě otázky: Co dělat mezi volbami? a Co dělat, když odezva veřejnosti nebude silná?
Neonormalizace versus pluralita
Produktem totalitní atmosféry, o níž někteří píší jako o „neonormalizaci“ (například Jiřina Šiklová) je totiž i apatie občanů, kteří mají tendenci spolehnout se na „vládu expertů“(profesionálních politiků a jejich poradců). Přitom je tu stále vysoké procento nevoličů a lidí, kteří se obvykle definují jako „zklamaní-znechucení-otrávení“ – a to právě z onoho stylu.
Ty by mohl oslovit program, který bude seriózní, a bude se lišit stylem a tónem (včetně étosu, který je mnohem více než pouhým morálním zvoláním). Bez vnitřní disciplíny a schopnosti efektivního využívání nástrojů v rámci pravidel hry toho ale nebude možné dosáhnout.
Liberecká výzva, zatím poslední z řady snah o integraci rozdrobených uskupení na české politické scéně, nabízí srozumitelný úvod. Může být úvodem k vytvoření silné strany středu, která by vytěsnila extrémy na okraj. Jejím předpokladem je mnohem více liberalismus kulturní, než ekonomický – ten ekonomický má stále v řadách hodně dogmatiků.
Příkladů srovnatelných z politických dějin, a to i těch nejsoučasnějších, není přitom málo. Jenom namátkou je možné sledovat, jakým způsobem postupuje v integraci malých uskupení bývalý předseda Evropské komise a lídr kandidátky italské volební Unie Romano Prodi či ptát se, proč je Strana středu ve Finsku stranou vládnoucí. Francouzský model vládní UMP má bohužel rysy aparátčického stylu, na který chřadne nejen prezident Jacques Chirac, ale i celá francouzská společnost.
I v Čechách je ovšem takový pokus nezbytný, pokud si nechceme myslet, že pluralita politického života je u nás dostatečně reprezentována. Otazník v titulku tohoto článku by se mohl změnit brzy ve vykřičník, to ale neměl autor v úmyslu. Malé liberální strany musejí ovšem vyřešit základní dilema a to, poohlédnout se po „indiánech“. Šéfů je zatím, zdá se, dostatek. Česká společnost si bohužel ve své většině dopřává luxus, a za slovy ODS či KSČM vidí toliko rétoriku.
TIP: Co nabízí obchod Zoot?
Publikováno: 19. 6. 2006
Cílem portálu Vdenik.cz je poskytnout návštěvníkům důležité informace co nejpoutavější formou. Články píšeme o diskutovaných tématech z nejrůznějších oblastí - např. z podnikání, pojištění, nejnovějších trendů ve světě či cestování. Vždy míříme na největší srozumitelnost a čtivost.
Více
