Evropská unie prodělává vážnou krizi politické důvěry
Opadly první hysterické výkřiky, zděšení, doznělo zvolna i jedno velké triumfální bušení v prsa… nadešel čas k vážnému zamyšlení. To, co se stalo před několika dny ve Francii a Nizozemí, je vážná věc. Není pravda, že se nic nestalo.
Protože, pokud bychom si mysleli, že názor francouzské a holandské veřejnosti, která odmítla návrh Evropské ústavy, vůbec nic neznamená, vrátili bychom se do prostředí, v němž o demokracii nemůže být ani řeči. A to by bylo zlé.
Zklamaly evropské elity
V tomto duchu se domnívám, že je možné si z dvojího „ne“, vzít hned několik ponaučení. Předně, Evropská unie, která s takovým nasazením svolala Konvent, aby se zamyslel nad další perspektivou fungování společenství v počtu 25 členů, vypracovala dokument, který nebyl srozumitelný.
Nic na tom nemění fakt, že se na něm usnesli v co nejširším konsensuálním duchu zástupci parlamentů, vlád i občanské veřejnosti. Je dobře, že ratifikační proces, který prošel hned dvěma fázemi (úpravami na mezinárodní mezivládní konferenci i částečným národním schvalováním), byl v některým zemích podroben referendu.
Ačkoliv ho například občané ve Španělsku přijali, ve Francii a Nizozemí, dvou zakladatelských zemích, ho odmítli. Klauzule, která stanoví, že Evropskou ústavu musí přijmout kompletní počet členů, byla správná. V ratifikačním procesu nemá smysl pokračovat.
Tvrdit opak, znamená zastírat si fakt, že existuje volba, která může být negativní. Nemohu se tvářit přece, že se nic nestalo, nemohu mluvit o demokracii a dávat ostentativně najevo, že o tom, co bude dál, rozhodne stejně někdo jiný – a jinde. To, že mnozí si mysleli o dokumentu jedno, a druzí zase něco diametrálně jiného, je dáno odlišným charakterem evropského společenství.
TIP: Jak využít půjčku na auto nebo půjčku na účet?
Hlavní lekcí z dvojího odmítnutí je fakt, že zklamaly evropské elity: nedokázaly argumentovat autenticky. Lidé jim prostě nevěřili. Až příliš se tyto elity uzavřely do svého sebeuspokojení, a věc Evropské ústavy se pro většinu z nich stala otázkou osobní prestiže za každou cenu. Nikoliv prestiže národní, nikoliv prestiže celoevropské.
Rozhodnutí české vlády pokračovat za každou cenu v ratifikačním procesu, s nímž jedou na summit Rady ministrů v polovině června, nemohu přijmout. Neztotožňuji se s ním. Osobně jsem podporoval vždy myšlenku, že Evropská unie by měla usilovat o federální Evropu, která přijme ústavu pro ty národy, kteří se chtějí k tomuto procesu připojit.
Federální pro mne vždy znamenalo synonymum demokracie, v níž se na moci podílejí všichni, tedy opak centralizace a totalitního povyšování se nad lidmi. Ano, podporoval jsem odmítnutý dokument, protože jsem ho považoval za závažný test kvality této demokracie: i přes vysokou míru kompromisů, i přes značnou komplikovanost.
Odmítnutím předchozího návrhu Evropské ústavy se tu ale dle mého otevírá prostor ke skutečné Ústavě Evropské unie. Mělo by jít konečně o text stručný a srozumitelný.
Nedostatek kvality demokracie
Ponaučení z lekce dvou zamítavých evropských referend je zjevný: Evropa stůně právě na nedostatek kvality demokracie. Jako člověk, který prožil velkou část svého života ve Švýcarsku vím, co to znamená, když v malých kantonech občané rozhodují o své budoucnosti.
Budu vždy respektovat rozhodnutí lidu. Pouze evropský lid má právo vyslovit se k budoucnosti Evropy. Za stávající situace je tomu zatím bohužel jinak. Je třeba si ale zároveň přiznat, že zmiňované výsledky jsou dány nedostatkem současného uspořádání Evropské unie. Mnozí lidé se zkrátka vyslovují s nedůvěrou zejména ke svým národním vládám.
To bychom neměli opomíjet. Pokud je ovšem referendum v těchto zemích jednou za 10 let, není divu, že občané odpovídají na jiné otázky, než jsou jim kladeny. Za 15 let snah o českou demokracii se bohužel až příliš mnoho politiků snažilo lidi od samostatného rozhodování odstranit.
Svědčí o tom i fakt, že v celých dějinách Československa i České republiky jsme měli pouze jedno referendum: to v roce 2003 o vstupu do Evropské unie. Bylo mimořádné. Je zajímavé sledovat, jak se náhle po francouzském a nizozemském „ne“ najde tak vysoký počet českých politiků, kteří pochlebují lidu: jsou to titíž, co vždy rezolutně odmítali princip referenda.
Krize, do níž se Evropská unie dostala, je zkrátka náročnou, ale přesto příležitostí. Neškodí občas podívat se sám na sebe ráno v zrcadle. Některé pravdy jsou kruté. Bez pravidelné revize vlastních sil a schopností, bez podstatného principu občanské kontroly, na níž stojí demokracie, bychom možná byli pro ostatní hrozivější. Zradili bychom ale principy, na nichž evropská demokracie stojí.
TIP: Co nakoupit v obchodě My Protein?