Evropský příběh svatého Václava, knížete českého
Co vlastně slavíme dne 28. září, který byl vyhlášen Dnem české státnosti? Dnes, stejně jako dříve, jde o velmi aktuální historický příběh svatého Václava, který integroval český stát do západní křesťanské civilizace. Měli bychom mít odvahu vidět tento evropský příběh bez iluzí a mýtů.
Svatého Václava lze bez velkých těžkostí považovat především za zakladatele české politiky pro celé období existence českého státu. Na základě historické zkušenosti pochopil, že českému státu musí jít především o Evropu. Tomuto strategickému cíli přizpůsobil taktiku vůči německému světu i východu.
Přemyslovská politická doktrína
Byl nepochybně první, kdo tento základní princip české politiky důsledně aplikoval v politické praxi a založil tak českou politickou doktrínu, kterou z úcty k tomuto Přemyslovci a jeho následníkům lze nazývat přemyslovskou politickou doktrínou. Tato doktrína, která se zakládá se na aktivní a racionální integraci českého státu do západoevropských integračních uskupení té doby, vytvářela předpoklad pro vstup českého státu do vyspělé části Evropy. Nebyla nikdy kodifikovaná, ale dějinné souvislosti nám naznačují, že pokud byla respektována, český stát byl na všestranném vzestupu, pokud se od ni odchýlil, začal nezadržitelně klesat.
TIP: Jak funguje hotovostní půjčka?
Je s podivem, že dodnes nebyla tato doktrína historiky ani politiky dostatečně vyložena. To je také důvodem, proč stále v naší společnosti přežívá nacionalismus a mýtu 19. století, které komunisté jenom posílili. Politiku racionální integrace, až na výjimky, přitom chápal český národ od dob sv. Václava po celý vrcholný středověk. Dopracoval se tak významného postavení nikoliv jen v rámci Říše římské, ale přes ni i v Evropě. České politice v minulosti šlo o to, aby mohla zasahovat do vývoje evropských událostí a ovlivňovat je směrem žádoucím pro zachování české státnosti a národa v rámci evropského systému.
Český stát vyčleněný ze systému západoevropských integračních vazeb, bez možnosti ovlivňovat politická rozhodnutí celoevropského dosahu by spěl do katastrofické situace, což potvrzuje hned několik dějinných zkušeností.
Historické paralely a pád mýtů
Historii integrace českého státu do západoevropského civilizačního okruhu lze rozdělit do několika historických etap. Problém lze nejsnáze pochopit na nejstarší první etapě, která končí právě sv. Václavem. Za první, přípravnou etapu, lze považovat časový interval mezi počátkem 6.století a zavražděním sv. Václava. V tomto období rovněž probíhalo utváření moderního českého národa ze tří evropských etnik – Keltů, Germánů a Slovanů. Na rozdíl od jiných slovanských kmenů, díky této skutečnosti, pociťoval český národ jakousi etnickou sounáležitost se západními národy, což se projevovalo trvalým příklonem k západnímu civilizačnímu okruhu.
I v oné době byl český prostor politickým vakuem mezi Východem a Západem (Byzantskou, resp. Velkomoravskou říší a Franckou říší). Existovalo tedy již tehdy klasické geopolitické schéma, které má co říci i k dnešku nebo nedávné historii. V roce 830 vzniká Velkomoravská říše a rozhodování o příklonu k západní či východní civilizaci se stává čím dále naléhavějším. Byzanc se snaží Velkomoravskou říši zapojit do sféry svého civilizačního vlivu.
První křesťanský kostel byl postaven v Nitře v roce 833, tedy třicet let před příchodem věrozvěstů Konstantina a Metoděje, ale sloužila se v něm mše latinská. V roce 845, tedy osmnáct let před příchodem věrozvěstů z Byzance, přijímají ve franckém Řezně křesťanskou víru Lechové kmenů usedlých na území Čech a zřejmě mniši z Irska (Keltové), a dalších západoevropských zemí, staví křesťanské svatyně prokazatelně na Moravě a s největší pravděpodobností i v Čechách.
To ovšem bourá mýtus nacionalisticko-komunistické historiografie, který je zřejmě z politicko-populistických důvodů podporován i dnešní katolickou církví, že křesťanství k nám přišlo a masově bylo přijímáno teprve s příchodem věrozvěstů Konstantina a Metoděje. Čin českých kmenových vůdců naznačuje, že české kmeny se necítily být součástí Velkomoravské říše a civilizačně se orientovaly na Západ. Rozhodující, kromě jisté etnické spřízněnosti, byla především sociálně ekonomická vyspělost Západu.
Ještě v roce 922 byl v Byzanci vydán zákon o občině, který ji zvýhodňoval vůči individuálnímu vlastnictví a podnikání. Snad to byl jakýsi předobraz událostí, ke kterým došlo o tisíc let později a jichž jsme pamětníky.
Velkomoravská říše se rozpadla z roku na rok v roce 906. Něčeho podobného jsme se stali svědky při pádu sovětského impéria. Kolektivistický občinový systém nebyl schopen v produktivitě a jejích důsledcích pro rozvoj společnosti konkurovat vyspělejšímu a produktivnějšímu individualisticky založenému feudalismu.
Příběh české státnosti
První Přemyslovci, kteří pozorovali rozpínavost francké říše severně, západně i jižně od hranic českého prostoru a pohlcování jednotlivých kmenů do této říše si zřejmě dobře uvědomovali jak přednosti, tak slabiny tohoto, v moderní terminologii by se dalo říci integračního uskupení. Po tři staletí české kmeny úspěšně odolávaly podmanění a evidentní integraci do říše.
Vpád Maďarů a vyvrácení Velkomoravské říše však znamenal pro Čechy stejně jako pro Němce další nebezpečí. Situace nazrála k politickému řešení. V moderní terminologii by se dalo říci, že Češi splnili podmínky přijetí, ale především, sami pochopili, alespoň někteří příslušníci tehdejší elity, že je to nutnost.
Roku 928 vojensky přitáhl do Čech německý král Jindřich I. Český kníže Václav se mu sice postavil, ale zároveň dobře věděl o zoufalé situaci polabských Slovanů, kteří vedli beznadějný boj s německými knížaty. Václav věděl, že by možná mohl vyhrát bitvu, ale nikoliv válku. Byly mu zřejmě jasné i případné důsledky. Za této situace zvolil jediné politicky schůdné řešení.
Podrobil se německému králi za symbolický poplatek, tedy jakousi daň, který musel odvádět. Tento krok zřejmě představoval úlevu na obou stranách, neboť případný boj by byl pro obě strany těžký a výsledek nejistý. Že by tomu tak bylo a že šlo o okamžité oddálení právě této srážky svědčí i skutečnost, že Václavův bratr Boleslav I. po zavraždění Václava, které se přičítá právě jeho nesouhlasu s tímto Václavovým krokem, válčil s německými panovníky dalších čtrnáct let.
TIP: Jaký je nejlepší recept na vepřovou panenku nebo moučníky na plech?
Český prostor však byl tímto Václavovým aktem definitivně začleněn do tehdejšího integračního procesu., což odvod poplatku (jakési komunitární daně) právně stvrzoval. Václav se tak stal dovršitelem první etapy integrace českého státu do jedné z prvních forem evropské integrace a zakladatelem české politické doktríny, která by si zasloužila označení přemyslovská. Tato doktrína, důsledně aplikovaná, nejen že umožnila přežití českého národa a státu v exponovaném prostoru Střední Evropy, ale vedla český stát k politickému, sociálnímu a hospodářskému vzestupu.
Tím ovšem padají další mýty. Za prvé, že Václav umírá jen pro víru. Ne nadarmo je vždy vyobrazován jako rytíř, tedy bojovník, v plné zbroji. Podává se teprve před bitvou, ale rozhodně ne ze strachu, neboť Češi do té doby nebyli vojensky poraženi. Zadruhé, že zvolil cestu kolaborace. To je absolutní nesmysl svědčící o totálním nepochopení evropských, respektive globálních politických souvislostí. Václav byl nejen bojovník, ale i vynikající politik, který praktickým činem definoval základní, tedy integrační doktrínu české politiky, politiku malého státu a národa na křižovatce Evropy.
Václav pochopil, že z hlediska budoucího vývoje stál český národ a stát před volbou buď statečně zahynout a zaniknout, prostě zmizet z dějin, nebo se s dějinami v rámci svého potenciálu vyrovnat. Václavova politická genialita umožnila, že můžeme o českých dějinách hovořit a psát dalších tisíc let a máme poučení i pro budoucnost.
Jeho svatost spočívá na dvou důležitých momentech. Šířil a podporoval křesťanství, které v oné všeobecně drsné době bylo jediným zdrojem vzdělanosti, kultury a humanizace společnosti. Šířil tak západní civilizaci a působil na příklon národa k západní křesťanské civilizaci, neboť Velkomoravská říše byla nenávratně mrtvá.
Projevem křesťanské pokory, ač nepochybně odhodlaný bojovník, dal příklad nejvyšší křesťanské ctnosti a maximální křesťanské humanity, neboť zabránil bitevnímu masakru mezi dvěma křesťanskými panovníky. A to bez ohledu na to, že rozhodujícím byl zřejmě politický moment, že ze strany Jindřicha i Václava existoval zřejmě vážný zájem o začlenění českého státu do tehdejšího integračního uskupení, kde již byla integrována většina západních národů.
Integrace tehdejší Evropy probíhala sice pod praporem křesťanství, ale metodami vlastními tehdejší drsné době a to bez ohledu na etnikum. Germánští Sasové byli germánskými Franky z části pokřtěni, z části vyvražděni a z části emigrovali. Tím nemá opodstatnění nacionálně-komunistický mýtus, že tlak Němců byl národnostně či etnicky motivován výhradně proti Slovanům. Václav pochopil, že povinností křesťanského panovníka je dobrovolně se připojit k tehdejší integraci. Jeho bratra Boleslava stálo pochopení těchto souvislostí dalších čtrnáct let válek a Václava život.
Kde je historická pravda?
Je pravdivý nacionalistický, třídní, integrační nebo genetický vklad českých dějin? Kladu první a jedinou otázku této stati a protože jsem ji položil, musím ji tak či onak i zodpovědět. Jsem přesvědčen, že pravda je těžko kvantifikovatelnou směsicí všech těchto výkladů. Ale politik se musí dopracovat t řešení v současnosti. Myslím, že z integračního pohledu na české dějiny se lze dobrat ke správným závěrům nejen pro současnost, ale i pro budoucnost.
Před více než tisíci lety byli Češi k integraci přinuceni nejen politickými okolnostmi (vpád Maďarů), ale dokonce vojensky. V současnosti přistoupili k integraci dobrovolně na základě referenda s přihlédnutím k politicko-ekonomickým okolnostem.
Ať se nám to líbí či nikoliv, tento stát se zanedbatelným lidským, územním a relativně i hospodářským potenciálem není schopen racionálně existovat mimo vyšší integrační celek, o čemž jednoznačně svědčí celé české dějiny, ve kterých jsme mimo integrační uskupení té které doby (Franckou říši, Svatou říši římskou, Rakouskou říši, Německy spolek, Rakousko-uherskou říši, Třetí říši, Sovětské impérium) stáli jen dvacet let – a to v době 1. republiky. Jak tato republika skončila víme. Pochopil-li svatý Václav, tím spíše bychom to měli pochopit my s dějinnou zkušeností, která je nám k dispozici.
A právě v tom je smysl “příběhu” o svatém Václavu a důvod, proč se na výročí jeho zavraždění slaví Den české státnosti.
Publikováno: 11. 7. 2004
Cílem portálu Vdenik.cz je poskytnout návštěvníkům důležité informace co nejpoutavější formou. Články píšeme o diskutovaných tématech z nejrůznějších oblastí - např. z podnikání, pojištění, nejnovějších trendů ve světě či cestování. Vždy míříme na největší srozumitelnost a čtivost.
Více
