Poslední: Své vlastní děti do české školy rozhodně nedám
Nově navrhovaný školský zákon se snaží problémy zakrýt chabými záplatami, pokud přímo neničí zbytky toho, co je dosud poměrně dobré. Kvalitnější výuka stále mizí daleko za obzorem. Proto jsem se rozhodla podobně jako naše ministryně školství: své děti do české školy nepošlu.
Nový systém má jednotlivé předměty vyučování na základních a středních školách shrnout do tématických bloků. Má se jednat o neurčité směsi postihující široké oblasti vědních oborů. Asi nejvíce bijícím do očí je koktejl s názvem „Lidé a společnost“. Téma je to obsáhlé a zasahuje několik naprosto elementárních vědních oborů. Co se vlastně skrývá pod tímto nic neříkajícím názvem? Reformátoři si pod ním představují dějepis sloučený s občanskou naukou a částí zeměpisu. Dějinám „lidí a společnosti“ bude věnováno ještě méně času než doposud, ostatní obory reforma naprosto ignoruje.
TIP: Jak fungují nebankovní půjčky bez doložení příjmů, půjčka s registrem ale i půjčka bez nahlížení do registru?
V dnešní tak komplikované době nebudou mít děti na prahu dospělosti ponětí o základech filozofie, nebudou znát myšlenky klíčových myslitelů, kteří posouvali znalosti člověka dopředu. Téměř dospělí lidé nebudou mít ani přehled o dějinách lidské civilizace, nebudou znát její vzestupy a pády, jejichž reflexe je klíčová pro pochopení současného i budoucího vývoje života na Zemi.
Jinými slovy: vnímavější člověk si bude tyto mezery muset doplnit sám v době, kdy by svůj drahocenný čas mohl věnovat hlubšímu studiu zvoleného oboru, člověk méně vnímavý bude v tomto směru naprosto nedotčen – ke škodě jeho i ostatních.
Nevzdělanost vede ke xenofobii
Obor „Lidé a společnost“ zasahuje také do neméně důležitého oboru – religionistiky. Základní znalost hlavních světových náboženství a ideologií je klíčem k pochopení současných i minulých problémů lidstva. Nedávno jsem v rozhovoru dvou lidí mého věku, tedy stále ještě poměrně mladých, zaslechla opravdu tristní komentář izraelsko-palestinského konfliktu. Jeden z nich řekl, jak musí být život obyčejných lidí v oblasti těžký. Druhý na to opáčil: „No jo, mě ty bitky Židů a Arabášů vůbec nezajímají. Ať se tam konečně vymlátěj a bude pokoj“.
Tomu člověku (podotýkám, že vypadal velice civilizovaně) vůbec nepřišlo na mysl, jak hluboce se tento problém týká životů nás všech; cestujeme-li, máme strach z určitých destinací z důvodu hrozby teroristického útoku, byť pravděpodobnost je jakkoli nízká. Dostaneme strach, zjistíme-li, že hrozby vyplývající ze současných světových pnutí by mohly být hrozbami našemu vlastnímu bezpečí. Stačí jakákoli novinářská či jiná fáma a lidé se ponoří do pocitů úzkosti. A velice často tyto pocity strachu pramení z neznalosti, z neschopnosti si utřídit informace a dát je do kontextu, tedy z nevzdělanosti.
Okruh lidé a společnost zasahuje také do oborů psychologie a sociologie – to vše se týká člověka a společnosti, ve které žije. A ta dnešní se globalizuje, což s sebou nese spoustu dalších nároků na znalosti lidí v ní žijících. Budoucí generace českých dospělých na tom ale zřejmě bude ještě hůře, než generace jejích rodičů – bude bázlivá, uzavřená, neflexibilní, neschopná reagovat na časté změny, tedy zpátečnická.
V nedávném průzkumu společnosti GfK Praha vyšlo najevo, že Češi by raději žili v uzavřené společnosti, a že nejsou tolerantní ke způsobu života a kulturním zvyklostem cizinců. Za netolerancí se většinou skrývá strach. Strach mají lidé, kteří si věci nedokážou racionálně vysvětlit, protože k tomu nemají dost potřebných znalostí. Strach z cizího a cizinců může být také důsledkem nemožnosti komunikace s nimi, tedy neznalosti jazyků.
A to by měla být další výzva pro tvůrce koncepce českého systému vzdělávání. Obecně známým faktem je, že čím je dítě mladší, tím snadněji se učí cizímu jazyku (výuka musí být samozřejmě přizpůsobena věku dítěte). Proč se tedy reformátoři této přirozené schopnosti nesnaží využít a nezavedou výuku jazyků již od předškolního věku?
Odpověď realisty by zněla, že na taková opatření nejsou peníze. A právě jejich nedostatek je základním kamenem úrazu našeho školství. Z něho samozřejmě vyplývá nedostatečná kvalita učitelů, jejich neochota se dovzdělávat a konečně nedostatek mladých schopných lidí v oboru. A tento problém reforma neřeší.
Sdružování předmětů je pouhá záplata na jinak úplně děravé vědro. A oběťmi budou děti, ze kterých vyrostou neznalí, málo vzdělaní a omezení dospělí, kteří budou mít strach ze všeho „jiného“. A jelikož toho „jiného“ bude nejen v naší společnosti stále přibývat a nároky na jedince v ní se budou stále zvyšovat, rozhodla jsem se stejně, jako naše ministryně školství: své vlastní děti do české školy rozhodně nepošlu.