Nechci chodit do práce – jak řešit, co dělat, zkušenosti

Syndrom vyhoření se může týkat kohokoliv. Přichází plíživě a pokud není brán vážně, udeří plnou silou, kdy už nemusí být cesty zpět. Jak jej překonat a začít opět chodit do práce s chutí?

„Nechci chodit do práce.“ Tahle věta Aleně v poslední době zní v hlavě čím dál častěji. Probudí se, podívá se na hodiny a už jen pomyšlení na to, že musí vstát a jít do kanceláře, jí způsobuje nevolnost. Nechuť do práce je pocit, který zná asi každý. Jenže co dělat, když se z občasné nechuti stane chronický problém?

Pokud se nechuť do práce stává nesnesitelnou a ovlivňuje osobní život jedince, je načase vyhledat odbornou pomoc. Psycholog nebo osobní kouč může pomoci identifikovat příčiny této nechuti a najít ten nejvhodnější způsob, jak se s ní vypořádat.

Nechci chodit do práce – názorný příklad

Alena již 30 let pracuje jako zdravotní sestra. Po škole nastoupila na internu, poté na LDN a teď pracuje v domově pro seniory. Od školy pracovala hlavně se seniory. Vyhovovala jí klidná práce, ráda poslouchala jejich životní příběhy a zkušenosti.

Poslední dobou ji však všechny jejich stesky a stále se opakující životní příběhy unavují. Do práce se vůbec netěší, je tam podrážděná. Kdykoliv může, tráví čas na sesterně, což začalo vadit i jejím kolegyním, které si stěžují, že musí dělat práci za ni.

Kdysi si šla raději vypít kávu na některý pokoj za klienty, dnes se jí tam kolikrát nechce, když vidí, že bliká zvonek. Uvědomuje si, že je to špatně, je protivná sama sobě, avšak pocit nechuti k práci nemůže překonat.

Manžel už si taky všiml, že se něco děje, že si pořád stěžuje na bolest hlavy, když má jít do práce. Domů chodí ustaraná. Manžel už říkal, aby si našla novou práci. Loni jí bylo 50 let a nic jiného než práci zdravotní sestry neumí. Práce ji teď nebaví, ovšem nedokáže si představit, že by byla nezaměstnaná.

Toto byl názorný příklad toho, jak taková nechuť do práce může vypadat. Zdaleka se však nemusí objevit až po 30 letech práce – tzv. syndrom vyhoření mnohdy trápí i mladé zaměstnance, a to klidně po pár měsících v novém zaměstnání.

Jak řešit nechuť do práce a co dělat, když nechci chodit do práce?

Jak řešit nechuť do práce?

Prvním krokem k řešení problému je hledat jeho příčinu. Proč se mi nechce chodit do práce? Je to kvůli náročnému projektu, toxickému pracovnímu prostředí, nedostatku uznání, nebo prostě jen vyhoření?

Pokud se člověk cítí zahlcený úkoly, nejlepším a zároveň nejjednodušším řešením je rozdělit si je na vícero menších, ovšem lépe zvládnutelných částí. Důležité je také stanovit si priority a v případě, že člověk zkrátka není schopen některé úkoly splnit, pokusit se poprosit o pomoc ostatní kolegy nebo vše projednat s nadřízeným a pokusit se hledat snesitelný kompromis.

Poměrně problematičtější situace nastává tehdy, kdy se člověk štítí práce z důvodu, že se v práci necítí dobře kvůli toxickému pracovnímu prostředí, tedy například kvůli svým kolegům nebo nadřízenému. V tomto případě většinou nepomůže nic jiného, než si o tom s dotyčnými promluvit, v krajním případě lze zvážit změnu týmu nebo rovnou změnu zaměstnání.

Ruku v ruce s toxickým pracovním prostředím jde i nedostatek uznání. Pokud se člověk cítí nedoceněný, měl by si o tom promluvit se svým nadřízeným. Ochotný nadřízený by měl pomoci nastavit jasnější cíle a pravidelně hodnotit zaměstnancův výkon, aby mu dodal motivaci a vrátil mu chuť do práce.

Pomoci může i sebemenší pochvala nebo konstruktivní kritika, zkrátka dát zaměstnanci jasně najevo, že není jen vzduch, a jeho práce jde vidět.

Pokud si člověk nechce promluvit s nadřízeným, může se pokusit dokumentovat své úspěchy sám. Lze si například psát seznam úspěchů (splněné projekty, ušetřené náklady, pomoc kolegům). Výhodou seznamu je, že se na něj může zaměstnanec odvolat například při hodnocení výkonu nebo žádosti o zvýšení platu.

Uznání často přichází zpět, pokud jej člověk dává druhým – vždy je proto lepší podporovat i ostatní kolegy a hledat smysl ve své práci nejen v uznání od šéfa, nýbrž i třeba v tom, že práce někomu pomůže.

Když je člověk vyčerpaný a bez energie, je na čase si odpočinout. Pomoci může například vzít si dovolenou, odejít dočasně na nemocenskou, změnit pracovní tempo či návyky, případně celou situaci konzultovat s psychologem.

Pokud se nic nezmění a zaměstnanec i nadále cítí dlouhodobé přehlížení a demotivaci, měl by se raději poohlédnout po jiné pracovní pozici.

Syndrom vyhoření – příznaky, dopad na člověka

Vyhoření je stav fyzického a emocionálního vyčerpání. Může k němu dojít, když pracovník zažívá dlouhodobý stres v zaměstnání, nebo když dlouhodobě pracuje na fyzicky nebo emocionálně vyčerpávající pozici.

Mezi běžné příznaky vyhoření patří zejména:

• únava, vyčerpání
• pocit bezmoci, uvěznění a/nebo porážky
• pocit odloučenosti, osamělosti ve světě
• cynický, negativní pohled na věc
• pochybnosti o sobě samém
• odkládání a prodlužování času na dokončení věcí
• pocit přetížení

Vyhoření není něco, co by samo od sebe odeznělo. Spíše se může zhoršovat, pokud pracovník neřeší základní problémy, které ho způsobují. Pokud bude příznaky vyhoření ignorovat, může to v budoucnu způsobit další potíže s fyzickým i duševním zdravím.

Přestože je syndrom vyhoření velmi rozšířený, je často nepochopen, stigmatizován a stojí jak zdraví a pohodu zaměstnanců, tak i produktivitu zaměstnavatelů.

Syndrom vyhoření neovlivňuje pouze pracovní život, významné dopady má i na sociální život člověka. Lidé trpící tímto syndromem často zažívají změny ve svých vztazích, ať už s blízkými či s kolegy na pracovišti.

Lidé se syndromem vyhoření se často stahují do sebe a vyhýbají se sociálním kontaktům. Mohou se cítit příliš vyčerpaní na to, aby udržovali vztahy s přáteli a rodinou. Odcizení však může vést k pocitům osamělosti a pocit vyhoření jen více prohloubit.

Podrážděnost, cynismus a negativní postoj mohou vést ke konfliktům a hádkám s blízkými. Partneři a členové rodiny mohou mít pocit, že jsou zanedbáváni nebo že se jejich blízký změnil k nepoznání. Mnohdy totiž ztrácí zájem o aktivity, které mu dříve přinášely radost, a to včetně sociálních událostí.

Je důležité si uvědomit, že syndrom vyhoření není jen individuální problém, nýbrž že má dopad i na sociální okolí člověka. Je tedy proto důležité vyhledat pomoc a podporu, aby se předešlo dlouhodobým negativním dopadům na sociální život.

Jak se bránit vyhoření?

Výše zmíněná Alena vykazuje známky syndromu vyhoření. Práce ve zdravotnictví, kde je v denním kontaktu s nemocnými lidmi, kteří potřebují zdravotní péči a také vlídné slovo a vyslyšení, je velice náročná.

Alena sama cítí, že se její postoj k práci změnil, a přála by si, aby svou práci vykonávala jako dřív, s radostí. Možná by jí prospěla dovolená, aby si na chvíli od práce odpočinula, věnovala se jen sama sobě, svým potřebám. Nárok na dovolenou má ze zákona.

U lidí pracujících ve zdravotní či sociální sféře je důležité, aby uměli relaxovat a po práci dostatečně zregenerovali své síly. Již 30 let pracuje s jednou cílovou skupinou, a to se seniory – i toto jednostranné zaměření je náročné, jelikož dělá prakticky stále to stejné dokola.

Pokud nechce zcela změnit práci a myslí, že by mohla nadále pracovat ve zdravotnictví, mohla by se pokusit zaměřit na jinou klientelu, například děti, nebo zdravotně postižené. Je možné, že v práci s jinou cílovou skupinou by zase našla potěšení a smysl.

Pokud by se přece jen naplnily myšlenky na změnu zaměstnání, má v mezidobí hledání nové práce nárok na podporu v nezaměstnanosti. Někdy však může nespokojenost v práci dosáhnout takové míry, že nezbývá než pracovní místo zkrátka opustit. V takovém případě je potřeba podání výpovědi – vzor zdarma lze stáhnout online.

Lze se syndromu vyhoření zbavit?

Ano, ze syndromu vyhoření se lze dostat, nejde však o nic rychlého, ani jednoduchého. Je proto potřeba mít dostatečně silné odhodlání a trpělivost.

Prvním krokem je uvědomit si, že člověk syndromem opravdu trpí a tuto skutečnost přijmout. Důležité je být k sobě upřímný a své pocity nijak nezlehčovat.

Psychoterapeut nebo osobní kouč může pomoci identifikovat příčinu vyhoření a navrhnout vhodnou strategii pro jeho zvládání. Terapie může zároveň posloužit jako bezpečný prostor pro vyjádření pocitů a myšlenek a může tak celý proces o to více urychlit.

Pomoci vrátit se do normálu může také:

• změna životního stylu
• změna pracovního prostředí
• stanovení hranic

Člověk by si měl především dopřát dostatek spánku, zdravě se stravovat a pravidelně se hýbat. Výrazně pomoci se s vyhořením vyrovnat mohou také koníčky a aktivity, které člověku přinášejí radost.

Pokud jde o práci, je důležité si stanovit jasné hranice, tedy naučit se říkat ne a omezit pracovní dobu tak, aby byla hranice mezi pracovním a osobním životem jasně viditelná a člověk tak měl dostatek času na odpočinek a regeneraci.

V případě, že se člověku nedaří z vyhoření dostat, měl by zvážit i méně přívětivou variantu, a to změnu pracovního místa, týmu nebo pozice, případně se poohlédnout po zcela novém zaměstnání, které mu bude dávat smysl a bude jej naplňovat.

Pokud byl člověk delší dobu mimo práci, měl by se vracet postupně a zbytečně se nepřetěžovat. Je důležité si stanovit realistické cíle a oslavovat každý větší úspěch. Potřeba je také naučit se zvládat stresové situace, aby se předešlo opakování vyhoření.